Muf

Už nějakou dobu chodím po lese, s batohem na zádech a fotoaparátem připraveným v pohotovosti. Potkal jsem už několik zvířat, vždy to ale skončilo stejně: ihned poté, co jsem byl zpozorován jen rychlý úprk do bezpečí. Savci, ptáci, vše končí stejné. „Člověk? Drž se od nás dál, víme dobře co jsi zač, nepřibližuj se prosím!“ Právě ode mě uteklo stádo muflonů, od chvíle co mě spatřili si udržovali bezpečnou vzdálenost a když jsem je začal hodně obtěžovat, sbalili se a prostě zmizeli. Nejdřív ovce s mláďaty, nakonec se zvedli i staří samci.

Říkám si že dnes jsem skončil, Slunce se noří do mraků, světla je stále méně, zvířata utekla. Na záda zase připínám batoh, na popruh zavěšuji foťák a boty a vyrážím dál.Myšlenkami se trochu vzdaluji od lesa a… najednou koukám přímo do očí mladého muflonka, který se tady se svojí mámou pásl. Ta utekla hned jak mě viděla, ale ne daleko, přeci jen nenechá své dítě samotné. A jehně pořád stojí, pět metrů ode mě a kouká.

„Kdo jsi? Neznám tvůj pach a ještě jsem tě neviděl. Máma říká že bych se měl bát a utíkat, ale já nevidím důvod. Legračně páchneš. Kdo jsi?“ A já nerozumím, tuhle schopnost jsem vyhodnotil jako nepotřebnou, zřejmě už někdy mezi cestou do školky autem a sledováním televize. A jsem fotograf, takže mi vadí plot lesní školky v pozadí, potřebuji udělat několik kroků vlevo, aby zmizel.

„Proč mlčíš? Kam jdeš? Co chceš udělat?“ A odběhne stejný počet kroků ode mne? "Jsi krásný, neboj se, myslím si, ale stejně jako já neslyším jeho, neslyší ani on mne. A potřebuji oporu, je tu málo světla a přímo před sebou, na krok a půl daleko je vhodný pařez.

„Co děláš, proč se přibližuješ a proč mlčíš? Začínám mít strach!“ A malý muflon se dává do běhu a mizí mezi stromy, tam kde zmizela i jeho máma malou chvíli předtím. Dojdu kousek k okraji svahu, kde začíná les a zase na sebe koukáme. Jen teď už mezi nám není pět, ale skoro třicet metrů.

„Už jsi tu zase? Neznám tě a ty mi necheš nic říct, jak ti pak mám věřit? Nehýbej se prosím.“ A já zase nerozumím. A tak se zase i se svojí mámou musí dát do běhu, nejlépe tam, kde cítí ochranu stáda.

„Sbohem, ať jsi kdo jsi, možná že příště…“ … už budeš vědět že jsem člověk, co jsme zač a co dokážeme. Už nebudeš mít čas divit se kdo jsem a zkoušet se seznamovat.